S puklým srdcem potácí se
K ní, již život nepohýbá;
Klesne k loži na kolena
A ji celou, celou zlíbá.
A své slzy s rosou snoubí,
Jež se v bílých růžích třese;
Líbá ústa, opozdilý
Na nichž úsměv zdrav mu nese.
Křečovitě v žhoucí lokte
Objímá to drahé tělo,
Jak by v roztoužení věčném
Jeho s mrtvým srosti mělo.
Pak se v pohledu s ní loučí:
„S bohem! s bohem! krásná ženo!“...
Kdo to spíše písmem žhavým,
Co v tom hledu vysloveno?...
Varyto své uchopí pak,
Strhá s něho věnce zvadlé,
Zlíbá je a struny zlaté
Máčí v slze kalné, schladlé.
Kolebku tu zlatých písní
K srdci tiskne a pak vloží
K puklému ji, vychladlému
Srdci královny své k loži!...