„Však dosuď její sladká ústa kryla,
Co oko dávno juž mně věstilo:
A naděj tím víc srdce rozohnila,
Že jisté štěstí se mi jevilo,
V němž láska má se krásně zrcadlila.
Však nikdy neměl jsem já dávno čkané,
Té doby přetoužebně dožádané
SIasť sladkoživnou v plné míře požiť...
Mně určil los, bych musil bolně složiť
U věčný, teskný hrob to lživé štěstí,
Jež v náruči své jenom trýzně pěstí...