Však tu náhle tichou nocí
Zahles’ ryk až k ustrnutí,
Že kdo slyšel jej, kdo vydal,
Tomu v smrti k zahynutí.
A v tom v růžích na tarasu
Žena leží pěvce v rukou,
Zrak se trhá, líce zbledá,
Rty se chvějí smrti mukou.
Oh! když dleli při shledání
Sladkých lásky na líbánkách:
Tu je sudby rána stihla
V nejšťastnějších radovánkách.
Neb je v knize bájí psáno,
Královna že prosta smrti,
Dokuď srdce její těžká
Žalu rána nerozdrtí.
A žal taký projal duši,
Když svých nevděk vidí synů,
Když pro lásku k pěvci puklé
Srdce míří svoji vinu!