Jak by cizí mocí sladkou
Okřívala krásná žena:
Zrak jí plane, líce rdí se,
Ňadra dmou se rozvlněna.
A drahého pěvce tisknouc,
V měkkých loktech svých jej chová:
Usmířená v moře sladké
Polibků jej topí znova.
„Z nesmírné jsem lásky k tobě
Provinil se“ – tak on vzlyká;
Žena krásná políbením
Dlouhým rty mu uzamyká.
A co dále hovořili,
Přervané to byly vzdechy,
Vzdechy bolu, blaha, trýzně,
Lítosti a sladké těchy.
Jak si dále počínali,
To jen tisk a obejmutí,
To jen pocit, pohled vlhkých
Očí v žárné zaplanutí.