Ač po obědě se vždy velmi špatně
Na něco myslí, ať to cokoli,
Tu Vyšínského přece blahodatně
Dojalo čarokrásné vůkolí
A budilo v něm touhy neodvratné.
On vzpomínal na mnohé šťastné doby,
Jak strojí každá radosť sobě hroby,
Jak mizí život požíváním stálým,
A tímto přemýšlením nenadálým
Se – ač byl náš rek po jídle – jak vždycky
Cit rozstřel nad ním mírně elegický.