„A mrtev as dvě hodiny jsem zíral
Pak s okna dolů v hlučnou ulici,
Až přede mnou se svět zas otevíral!...
Tam byli kluci na mne čumící,
Z nichž jeden v smíchu ruce ke mně vzpíral;
Pak všickni zahoukli a ti tam byli
A ještě z dáli na mne zahrozili.
Leč já se zabrav ve filosofické
Myšlénky nedbal o hry uličnické,
Až teprv vidím zotaviv se více,
Že za dne vlez’ jsem noční do čepice.