Ten šťastný člověk! Závidím mu věru,
Že z nešvárů se vyzul svojich dob
A věčných citův jasném na jezeru
Si zarazil dóm nový, plný zdob!...
Však dnes ho vidíme zas ku večeru,
Jak prochází se s druhem Jaroslavem
Tam na nábřeží hustým lidí davem.
Juž delší čas s ním slova nevystřídal;
Neb ačkoli jej dosti často vídal,
Jaroslav změněn trval v zamyšlení,
A zdálo se, že víc sám sebou není.