A Marina?... Ta teď ho upomíná
Na sebe jen jak milých časů stín;
A ač své rámě dosud k němu vzpíná,
Ač všech svých krás otvírá luzný klín,
Přec ustupovať v srdci teď počíná!
Neb obraz jiný, stkvělý, duhosvitný,
V nejkrašším stkvostu barev sebe krytný,
Teď vedlé Mariny se lepě září,
Ba zdá se, že je odstín jejích tváří,
Že jeho půvab čistě dokonalý
Tím dražší jen, že v Marině se halí!...