„Mně dovolila doufať!“ „„Kdo? Marina?““
„Oh! ano!“ „„Tak? Ta bídná koketta!
Což na manžela svého zapomíná,
A novou zradu vrhá do světa?
Co smíš, co můžeš doufať? Může jiná
Se láska opět vloudiť v prsa její,
Anť moje skoro dosuď krvácejí,
A ona šťastna jiného je v rukou?
Tak opět šálí? Opět bolnou mukou
Se nové srdce trýzniť bude pro ni
A v zhubné zoufalství se třeba skloní?