„Jen z daleka se zpěvných gondolírů
Veselá píseň tichem ozývá,
Jakby se rozléhala z říší míru
Tož duchův mluva milosouznivá
Nešená sladkým půvanem zefýrů.
To ticho velebné mé srdce volně
Tak roztoužilo mocně, sladkobolně,
Že myšlénky mé v kruhy výší táhly,
Kde věčných světel věnec nedosáhlý
Se nad hlavami modrou dálkou vine,
Až s všehomíra koncem v jedno splyne.