A již pěvce zdiveného
Kynem sladké ruky vede,
Chodbami to jasmínů, v něž
Stříbro tká svit Luny bledé.
Aj tu stane na tarasu,
Plném viol, liljí, růží,
Že se sladkým vůně dechem
Pěvci ňadra mile úží.
U nohou pak v modrou dáli
Řeka lesklé vlny valí –
Háje dýší, vánek šumí,
Hvězdy v listí svit svůj halí.
A když na zad zrak svůj nese,
Aj, jaké to podívání:
Před ním v sloupech stkvělá síň se
Ve sterém pne světel plání.
Za síní pak velebný hrad
Valná křídla rozestírá –
Nad ním věží černý věnec
Ve blankyt se temný vzpírá.
Oj! to hrad, o němžto pěvec
Nejkrásnější sny své sníval,
Kam vše svaté upomínky
Na slavné dny provodíval.
A ty sny jak vyplněny
K životu se náhle berou,
Ňadra dmou se mu a rázem
Plní slastí tisícerou.
A v té síni jak tu živo –
Moře šumu, lesku, záře;
Vše se hemží krásou žen a
Mužů planou zraky, tváře.
Avšak při všem šumu hlučném,
Při všem krásek usmívání,
Jak by tajná moc zde vládla:
Na lesk ten se smutek clání!...