Ó co je život, když co kořisť svadlá
Se v úkorech a strastech potácí?
Co srdce lidské, v němžto radosť zchřadla,
Když žravým bolem divě krvácí,
Že naděj s něho, jak květ uschlý, spadla?
Nám prsa věčné toužení probíhá,
A za touhou jen zmar a zhouba tíhá;
Poušť daleká, jak Saharské ty pláně,
Kde věčný žár jen praží mrtvé stráně,
Daleké moře vichrů, bouří, žasu:
To život náš co hnusný výplod času!