Za noci, kdy Luna nyla,
V blankytu kdy květla Lada:
Kdy se vlažný vánek loudil
Ve poupata růží mladá:
Tu zas loďka vlnolesklá
k vonným, modrým břehům touží –
A zas pěvec sladkoústý
Rychlé kroky v háje hrouží.
A tam výše na tarasu
Čeká v tužbách krásná žena,
Přes zábradlí, jako růže
Ze záhonu, nakloněna.
A již sladkým slovem vítá
A již bílou rukou kyne –
A již v teplém obejmutí
Svého pěvce odpočine.
A již ve rty jeho šeptá
Žhoucí slova něhy, touhy –
A již v ústa jeho vetkne
Polibek ach! dlouhý, dlouhý!...
„Drahý muži, dražší, že’s mi
Plamen lásky vepěl v duši,
Jíž jsem dosuď nepoznala,
A jež blaho nebes tuší:
Tobě podať se chci cela,
Se vším, co můj život kreje;
Bez tebe by srdce moje
Mřelo sladké bez naděje.
Tak již pojď, by’s po mém boku
Vstoupil snů svých zlatých v ráje:
Chceme žíti život šťastných,
Jak vykvítá v sadech báje.“