Vladimír divil se, že o tom pánu
Sám dosuď ještě pranic neslyšel;
Pak na to zapomněl k příštímu ránu,
Když, jak měl ve zvyku, si povyšel.
Když pak se vrátil k domovskému stanu:
Tu jednou – z úmyslu snad – z rána časně
Na vranci vyjel v údolíčko krásné,
Kde dřív juž často koně svého vedl;
Že však v svém žalu zraku nepozvedl:
Tu nevšimnul si také pěkné villy,
Již bujné lípy vonným listím kryly.