Na tarasu v sadech vonných
Často žena pozdě sedí:
V touhách lásky rozplynutá
Vlhkým okem k řece hledí.
A tam loďka rychle mijí
V dumách ponořené břehy –
V letu slasť v svém nese lůně,
Či odvláčí stkvost vší něhy.
A když kývá bílým šátkem –
Jak se lilje vánkem hýbá –
Z daleka tu z loďky lesklé
Milán v písni ženu líbá.
A když doznívá již píseň,
Tu se žena k předu kloní:
Zdali každý zvuk té písně
V umírání pěje o ní.