Jak často jsem se odříkal
Víc nepěť lásky tísně;
Však sotva že pojme žal,
Ret pěje truchlé písně.
A když mé harfy struna zní
V umírajícím chvění:
Tu jak by poután kouzlem k ní,
Zvuk k milce v vzdech se mění.
Tu pěju milý zrakův svit,
Jenž duši moji zčářil,
Když jako hvězda na blankyt
Vyšedší ke mně zářil;
A mocí tak okouzlivou
Mé srdce v lesk svůj schvátil,
Že všecku touhu bouřlivou
Mou k sobě jen obrátil.
Ó její oko, plno krás,
Proč slzu nyní roní,
Když mojí písně mutný hlas
Ve vzdechu touží po ní?
Budí ji litosť, tichý žal,
Či outrpnosť snad se mnou?
V obém je strasť a smrti pal,
Jenž tráví blahosť jemnou!...