Tak poznal Ludmilu. Tu se mu zdálo,
Že dívka ta vše touhy ukojí,
V nichž jeho srdce žárné mocně plálo,
Jsouc týráno vždy jimi k odboji.
Teď lásky štěstí též se naň usmálo;
V tom zapomněl, po čem byl blouznil spíše,
A žíznivě ssál z toho blaha číše.
Ba staré sny se zkonejšily v spánek,
Nad ním se zachvěl zapomínky vánek!...
Tu původ zapomenutého hoře
Se objeví, to krátké štěstí boře!