Teď podlé zvyku mělo obyčejné
By překvapení přijít ve verších;
Pak postavení velebeznadějné,
Hned na to strašný zoufalosti smích
Co výplyn tísně přeneblahodějné.
Pak v tvářích malířových bledost smrti,
Pak krátký dech, jenž jeho hrdlo škrtí;
Pak jeho vesta (trochu ošumělá)
By jako zimnicí se chvěti měla,
Až konečně by malíř čelo svraštil,
Jak kámen sebou na kanape praštil.