A v té lunojasné řece
Voda vesly v proudu tryskne – –
A hned lehká loďka kluzce
Ňadra vlhká k břehům tiskne.
A dnes, v zenitu kdy Luna –
V háv svůj hvězdný oblečena –
Nad vonnými břehy táhne:
Chodí v sadech krásná žena.
Jasmínu tu z keřů vonných,
Z dumných hájů cypřišových,
Z dálí vanou písně zlaté,
Jakby z úst to slavíkových.
Hvězdné oko ženy vlhne,
Sluch se jí v tu stranu tratí;
A již ňadra mocněj dmou se,
A již horký dech se krátí.
A ty písně blíž a blíže
Z keřů vonných touží k ženě –
Až u nohou jejích pěvec
V kolena kles’ přeblaženě.
Slavík stůně, hvězdy kanou,
Vánek dýchá tužbou vroucí,
A ve vůni růží první
V její rty vtisk’ pocel vroucí.