A plakal na rameně usedavě,
Ni na druhův bral kabát ohledu,
A lkal, že osud jimi vládne dravě,
Ba samou smrtí hrozil k posledu,
Že nemůže dél žíti bolům k stravě;
A posléz ve své zoufalosti stená,
Že dáma ta je srdce vyvolená,
Že pro ni vzdychá, pro ni že jen hyne,
Pro ni se trápí, ať noc, ať den mine,
Po ní že v žalu věčném touží stále,
Ta že mu ideálem... a tak dále.