Na sváhu bujném růžinka
Květla jak hvězdy svit –
V korůnce stkví se rosinka
Jak mořské perly třpyt.
A vedle z keřův kos pěje,
Jak táhlý z fletny zvuk,
Že srdce v ňadrách rozchvěje,
Až jeho zmírá tluk.
A kolem jde hoch zmoucený,
Tu růži uzří hned;
K ní vodí zpěv roztoužený,
Anť slza vlhčí hled.
„Jak můžeš takto krásně kvěsť,
Ty růže v květu svém,
Když v srdci mém tak teskno jest,
A přec tak sladko v něm?
A proč tak zpěvem laskavým
Ty pěješ z keřův as,
Když v písni svojí neslavím
Svou rozkoš, lásky čas?
Mé milce, růže, budiš dar,
Ty ptenče, pěj mou slasť,
By’s očářila její čar,
By’s vpěl v hruď jí mou strasť!“
Tak zazpíval a ulomil
Tu růži zpěvák ten;
Jí ňadra milky ozdobil
V své lásce utěšen. –
Tu nikdy víc kos nezapěl
Svou milosložnou věsť;
Na zrádném ňadru svadla, žel!
Nemohla růže kvěsť.