Nadarmo údol, jenž se rozestírá
Před letohrádkem tichou krajinou,
A pole bujná, dalnou řadou šírá,
S pasoucím stádem, s živou dědinou
Mu vítá k radosti... Vždy stejný svírá
Hluboký smutek choré srdce jeho,
Jež stále želí ráje ztraceného...
Ač jara lesk vše v háv svůj stkvělý vine
A časům lásky, blaženosti kyne:
On v temném dumání den po dni žije
A skrývá žel, jejž nikde neukryje.