Co básník zpívá z nejhlubší své hloubi,
Když láska život v nebe promění,
Když sněné rozkoše se s srdcem snoubí,
Zdaž jiného to vznítí k nadšení?
Mha lehko svitný obzor lásky vroubí...
Neb řídké štěstí trvání má krátké!
Též ten cit svatý, plný moci sladké,
Jenž srdce lidská v touhách k sobě pojí,
Ať čirý jako nebe, neosvojí
Si víru, leč těch, již podobně cítí
A jimž jen láskou září celé žití.3)