V noci hvězdné, v světle Luny
Na loďce se větroleté
Plaví pěvec stříbrem řeky,
V sadech kde roj růží kvete.
A když vlnolesklá loďka
V dotknutí břeh vonný líbá:
Pěvec vzdychne vzdechem žalu,
Až vše květy rozkolíbá.
Je to půda posvěcená,
Na níž předci jeho dleli,
K níž se nesly jeho tužby,
V níž mu pučí život celý.
Zde ty háje temnošumné
O přeslavných činech snějí,
A v těch snách se krásných dumné
Pěvcovy sny procházejí.
Upřenými pěvec zraky
K velebnému hradu touží;
Ňadro jeho slasť a bolesť
Sladkotrpkým kouzlem ouží.
Oh! Tam jeho dědů sláva
V tiché hrobce v prachu leží –
Zpěvných zvonů písně lkají
Miserere s černých věží.
A on naslouchá těm písním,
Žalu červ se v prsou snuje;
A ze srdce zbodaného
Života krev vytryskuje.