Ty divé srdce, nezkrocené žalem,
Neštěstím, bídou, strastí nevýslovnou,
Proč hoříš přec jen neuhaslým palem
A vzmítáš trpkosť otrávení rovnou?
Co tvé má přání v dechu žalujícím,
Anť zmařila skutečnosť naděj skrovnou?
Ach! nelze zničiť rázem umrtvícím
Ten všecek rozpuk v srdci uvadlém citů;
Marný je vzpor, by v toku vznikajícím
Nekápla slza na hrob štěstí v skrytu...
Když zmizel rozkošný čas lásky vroucí,
Jak stkvělý meteor v zářícím svitu;
Když radosť skleslá v žalosť uniknoucí,
Jen trýzeň památky nám zanechala,
Ji opět vzkouzliť v život nemohoucí;
Když v temné lůno mhla přešlosti jala
I s radostí tou všecky luzné čáry,
V něž duše naše tak se zakochala,
Že, utrávená horoucími žáry
Té věčné po ní vřelé toužebnosti,
S vůkolním světem, s tebou vodí sváry:
Tu žití úsměv mění úšklebnosti
Se v hyzdnou tvář a v zdivočelé tahy
A nítí mysl skrytou k zoufalosti...
Důvěra znikne z srdce, přeneblahý
Se klid ho zmocní trapně mrazným dechem,
A schromí je, že klesne bez odvahy.
Ubledá tvář mladosti chtivým spěchem –
Však s ní zhasíná citův oheň mladý.
Smutek se rozstře truchle nad úsměchem;
I srdce výkvět nejmilejší vnady
Uvadne s růží, jež odkvítá v líci.
A zbylý cit, neschopný lásky, zrady,
V živoucí bije srdce popelnici,
Jež jeví život svůj jen v křečovitém
Drhu a v trýzni darmo týrající,
Až vzejde z nova boj ten v nitru skrytém.