Zatím Fana chystá před odchodem Snídaní pro chotě svého Jirku. A když v rozmlouvání posnídáno, Dala dobrý sýr a bílý chléb mu,
A pak tak se jala domlouvati: „Milý choti! dlouhou budeš cestu Konať musíť k sestře za Moravu: Protož jsem ti uchystala právě
Do kabely dobrý sýr a chleba, 25) V nádobu pak dobrého ti vína, V nádobu tu z cínu k posilnění. Vidíš, choti milý! v tento koflík
Nalíť můžeš z nádoby co libo...." Zamlčela se pak na to Fana, A pozbledla jako růžový mrak, Když se na noc chystá bouře litá;
Zachvěla se jako svída větrem, Div že závrať mozkem krouživši ji Na zem bílou pádem neuvrhla. Vzala koflík a nádobu z cínu,
Pověsila na bok choti svému, Pak jej jako z lásky objímala Líbajíc jej v snědé jeho tváře. Jirka však převroucně choť svou objal,
A nejedno sladké políbení V její líce bledé vřele vtiskl. Když se takto rozžehnal s svou chotí, Sešel volným krokem dolů ve dvůr,
Vyved’ koně na dvůr umetený, Zalichotil na krk vranníkovi, Jenž jej dřív nosíval ku milence. A když koník mocným hlasem zaržál,
Dlouhou hřívou vesele si potřás’, A zahrabal rychloletnou nohou, A se vzepjal v svěží rozbujnosti: Vsedl naň choť Jirka jedním skokem,
A odjížděl rozveselen z dvoru. Tu mu vstříc šel se svým koněm Josa A na cestu pozdravil jej takto: „Žehnej Bůh tvé dílo, rodný bratře,
By’s ujednal mír té sestře drahé, Vdané za Janka tam na Chotěcku! Vzdej jí srdečné mé pozdravení, Že jí štěstí a mír odkazuji.
Avšak dříve, než z bílého dvoru Vyjedeš, to z oteckého dvoru: Sobě a svým na zdraví popijme, 26) Na zdraví dle dědův našich zvyku!"
Na to rodný odvětil mu bratr: „„Pravdu mluvíš, rodný bratře Joso! Starých zvykův svato jesti šetřiť, Když se jedná vespol po přátelsku.
Nuž popijme na zdraví srdečně, Na zdraví a na zdar mého děcka, Na lásku mé choti, tebe bratra, Bych zas všecko, jako dříve bylo,
Při návratu dostih’ ve pořádku. Zde mi dala choť má vína dosti Do nádoby z cínu k posilnění Na tu dlouhou cestu k rodné sestře...““
Takto mluvil Jirka k svému bratru, A pak nalil přívětivě vína Bratru až na pokraj plný koflík, A upřimnou jemu podal rukou.
Josa pojal koflík naplněný, Když byl bratr jeho Jirka popil, A vyprázdnil jedním douškem koflík. Než tu strašný vzkřik byl z dvoru slyšán,
Jak když někdo uleknutím strne. Obrátí se rychlo Jirka koněm Vydivený na těle se třesa: „Bratře!“ zvolá; „toť je hlas mé choti,
Choti mé to vzkřik je ulekaný, Totě kvil, jak ze smrtelné by mdloby?! Snad by choť mou nebyl někdo uřkl, Z nenávisti uřkl aneb z hněvu? 27)
Či jí, Bůh to zachraň! černý havran V okno zaseď nehodu jí věště, 28) Že zlekaná vzkřikem ulehčila Ouzkosti své blízkým před neštěstím?
Nuže pospěšme jí ku pomoci! Avšak pomoz, bratře rodný, s koně; Hlava jaksi začíná se točiť, Jak by mozek smrtí poraněný.
Přes oči mně mraky přeletají, Jiskry trčí ze tmy proti zoru, Vše se děje jak by v omdlévání! Pomoz bratře, pomoz honem s koně!“...
„„Pro Bůh věčný!““ volá bratr Josa, „„Ty se chvěješ osykou šumící! I hned slezi s koně, milý bratře, A pohov si na rameně mojím!...““
Jirka těžko skočiv se třmene, O Josefa bratra se podpírá. Ve světnici dvé těch bratrův spěje, Aby přišli ku pomoci Faně,
Choti drahé a švegruši milé.
Cookies on Poetry Cove