Asi třikrát zavítalo jaro, Bujné jaro na úrodné Haně; Třikrát květy ověnčilo luhy, Mnoho za ty doby proměnilo...
Svorně žili dosuď bratři rodní, Jako družné děti z jedné matky, Jež je porodila za hodinu. Nežila však ve svornosti Fana
Co choť věrná svému manželovi, Ve svornosti se svým srdcem v tajnu. Ale běžným časem zahořela V lásce hříšné k švagru Josefovi,
Jenž svůj dvorec dosuď sám obýval Odloučen jsa v blízku bratra svého. Neb on neměl ještě v mládenecké Vůli, pojíť ženu v hospodářství.
Tak načasto navštěvoval Josa Svého bratra rodna z jedné matky, Jenž jej povždy vítal po srdecku A děkoval za návštěvu jeho.24)
Josa býval též i na večeři U rodného bratra v dvoře bílém, Když noc vzešla usmívanou Lunou. Tu hejčkával na kolenou svojich
Děcko milé z boku bratra svého, Jenž je za výměnu lásky k němu, Josou nazval při křestění svatém. Když je líbal vroucně švakr Josa
V outlé, svěží rtíky malinové, V líce květné jako s jara růže, V bílé čelo, jako padlý snížek, V modrá očka jako blankyt temný,
V černé vlasy jako peruť vranní: Tu bezvolně Fana zahořela Náhlým ohněm při tom podívání; Krev se jala divě v žilách kroužiť
Rozprouděná jako jarní potok, Když jej slunce teplé rozvodňuje; Rozprouděná ba jak divá řeka, Když přebíhá deštěm svoje břehy.
Skoro by se byla vrhla v náruč Srdečnému k nemluvněti švakru, A v divokém, žárném objímání Scelovala tváře švakra svého.
Však choť bránil svojí přítomností. Tak žár travný dávila v svém nitru, Jenž se zmáhal mocněj’ den ode dne Užíraje kořen spokojnosti
V srdci jindy věrném manželovi. Tož se děla taká změna s Fanou Za tři léta, po třech jarech květných... Líce blednou, jež dřív jako zora,
Když vychází růžně v rose jitra, Choti mile vstříc vždy zavítaly. A rty vadnou utajeným ohněm Prahnouc po necudném celování
Retův bujněsvěžích švakra Josy. Oko plane udušeným ohněm, Vlhkým leskem jsouci naplněno, V němž se tají chtivosť ukrývaná.
Ba i děcku Fana záviděla, Nevinnému a vlastnímu děcku, Že vždy loudí švakrovo líbání, Anť ji Josa nikdy nepolíbí,
Leč-li dlouho bavil v dalném městě. Nevěděl však o té změně Josa; Nevěděl, sic by byl uprch’ z Hany, Opustil svůj nový dvorec bílý,
A víc k bratru byl se nenavrátil...
Cookies on Poetry Cove