Pak jsou byli truchlili rok celý
Oba bratři rodní z jedné matky.
Když pak na to jaro květobujné
V růžové se roucho obvlékalo:
S mladým Jirkou děla se tu změna,
Jak by nemocen byl, si počínal.
Dobrý mládenec nemiloval rozmar,
Vyhýbal se milým veselostem
Zadumav se v divé rozmýšlení.
Miloval jen cestu ušlapanou
Vedoucí tam za pahory modré,
Kdežto květla rozbujelá růže,
Jarní růže, v umájeném sadě,
Krásná děva, srdci milá Fana.21)
Zadumal se v sladké rozmyšlení
O povabech luzných mladé děvy,
Po níž vroucně toužil ve dne, v noci.
Za tou mnohý večer čile zajel
Na koníku vranném známou cestou;
Na tu rozpoměl se mnohé jitro,
Když na pastvu bujné koně pouštěl.22)
Souvěrným však slovem nepromluvil
K bratru svému, k Josovi dobrému,
O své nové v srdci mladém změně.
Bál se Jirka rozloučení s bratrem,
S bratrem bál se rozdělení dvoru,
Jejž jim otec odporučil v dědství.
Neb se vroucně bratři milovali,
Za jednoho ve důvěře měli,
Nechtěvše se nikdy rozloučiti.
Svorně žili, jak dvé jarých doubcův
Na lesnatém vrchu vzrůstajících;
Svorně žili, jako dvé holoubcův
Ve vysokém bílém holubníku.
Tudiž mladý Jirka velmi truchlil,
Že se rozloučiť má se svým bratrem,
S milovaným bratrem, s dobrým Josou,
Chce-li pojíť v manželství svou Fanu,
Jako růže v sadě vzkvítající,
Jež mnohému mládci udělala
Černým okem a obočím černým,
Bílou šíjí, perlovými zuby,
Růžnou tváří, malinovými rty.