Své vlhké oko vznes’ jen polo pevně,
Když právě Marina se loučila:
Ten němý hled jí pravil všecko zjevně,
Co duše jeho nyní ztratila.
Vůz její předjel: ona, ne snad hněvně,
Naň upřela ach! nyjící své zraky,
Jak slunce shlíží na podzimní mraky.
Pak s pokynutím manželovým sňala
Svou rukavičku, prsten z ručky vzala:
„Toť na památku od své přítelkyně!“
A ta tam navždy z besední je síně...