Jak hromu rána dotkla tato zpráva
Se zděsem ztrnulého hrdiny,
Ač dosuď sladce kynou ústa smavá
A štěstí září z tváře Mariny.
On jí hned svoji gratulací vzdává;
Však ručku sladkou, něžnou, sněhobílou,
Tu ručku milostnou a krásnou, milou,
Již právě k ústům vedl ku pocelu:
Tu sklouznouť nechal v nevýslovném želu...
A bohatých a žhoucích slzí dvé se
Na její lesklém, sněžném bělu třese.