„Marino! Marino!“ vše hudební stroje,
Vše květiny, vše ústa volaly;
A při tom zvuku všecky srdce znoje
V horoucím ohni mocně zaplály
A v jeho ňadra vedly proudy svoje.
Tak Vladimír stál dlouho, dlouho v snění,
Z něhož by nemělo býť probuzení.
Svět celý zdál se v nivec rozplynutý,
On k děvě krásné pevně přivinutý,
Jedině ohněm přeblahostným planul
A k nebes výším v zachvácení tanul...