„Při sám Bůh! takou čarodějku milou
Neviděl dosuď zrak můj bloudící;
Já musím k ní! S tou přemilostnou Vílou
Prohýřiť musím tanec vířící... .“
Juž měří k ní... A s řečí rozpustilou
Chce požádati tanec o budoucí;
Však sochou němý, s rukou se třesoucí,
A sotva ukloniv se před ní stojí;
Dech uvízl mu v žárném prsou znoji:
Jen v zraky její svoje oči topí,
Jak by chtěl zračiť duše tajné stopy.