On vidí jen těch ňader lůno sněžné,
Jež dme se tancem divě vzbouřené;
On vidí sladkých ruček rysy něžné,
Tak bílé jako lilje srosené,
Že nenávidí rukavičce střežné,
Jíž dopřáno jest líbat tyto vnady;
A k tomu nožka bez nejmenší vady,
A její chůze – květův kolíbání,
Když večer zefýr tajně k nim se sklání –
A celá bytosť, touhami jen mřící:
To hltá vše zrak jeho sálající.