Ó poesije! dítko z čarných luhů,
Ty ztraceného ráje dědictví,
Jež ducha jímáš v kouzla svého kruhu
Štěpujíc v srdce pravé šlechtictví:
Tebe jsem uzřel jako pestrou duhu,
Když nad dolem se rosným s rána klene!
Ty’s rozžehla mé srdce omrtvené,
Že v záři tvé zřím nebeské jen zjevy,
Že měním vše, co cítím, v plné zpěvy:
Ty božských původův zrcadlo zlaté,
V tobě se shlíží moje nitro vzňaté!