Tu slunce růžné mocně opíralo
Svým purpurem se v ten sbor krásný soch,
A udiveným zrakům juž se zdálo,
Že lije krev v těch mrtvých tahů sloh,
Až v nich se budiť žití počínalo.
I zdálo se, že Olymp staroslavný
Opustil náhle větrný byt dávný
A přeletěl sem v místa toho kraje...
Rek myslil náš, že žijí krásné báje,
Že stal se synem nedostupných výší
A všech jen bohy obývaných říší.