A sotva botky lakem napuštěné
Se zmocní překluzkého rejdiště:
A plesy stkvostem svojím proslavené
Žofína opanují jeviště:
Kam věnec dam se v kráse nalíčené
Přikouzlí jako z tureckého nebe;
Kde každá plane, překonati sebe,
A krašší jeví se, než v skutku jesti
Stkvíc v půvabu se klamném svou svěžestí:
Tu rek náš, jakby známé všemu světu
Byl Taglionky syn, vířil na parketu.1)