Ó podzimku! Ty budíš lyry mojí
Ten nejtklivější, nejsmutnější zvuk!
Ty rozněcuješ v divotravném znoji
Mně k žalu ztrápeného srdce tluk!
Mne pojme náhle v teskném nepokoji
Juž touhy dávno poodvyklé plání,
A zlatý věk dětinství směvně sklání
Se k prsoum mojím divě roztruchleným,
V nichž bolesť řádí vztekem nesmířeným,
Že šťastný věk ten víc se nenavrátí,
Když jako krásný k ránu sen odchvátí...