Ó podzimku, proč moje srdce zmírá,
Když pokojem svých hrobů panuješ?
Je touha to, co prsa moje svírá,
By ve hruď bolnou vrátil mír se též?
Či předtucha mým zrakům otevírá
Svých temných říši zahalené stíny
A v přečasné mně vítá hrobů klíny?
Či jsou tvé listy mrazem litým schřadlé
Mých nadějí ach! výkvěty juž svadlé?
Je výraz slunce v mlhách zapadlého
Snad obraz štěstí časně zhynulého?