Juž listí žloutne – podzimek se chýlí
Svým tichým křídlem k zemi zondané;
V krov rudý v smutku slunce matné pílí,
Silnějším ohněm v sklonu zaplane,
Však klamným leskem tím přec neomýlí.
Jak do hrobu se všecky květy kloní
I v umírání vůkol zápach roní;
A jako tužby sladké, nesplněné,
Opadlé loubí Sever vírem žene;
Co obraz života s doufáním, s bolem
Teď truchlí příroda vším stichlým dolem.