A brzy nastal nový boj. Zas nesčíslných davův roj Se rozlil šírých po vlastech. Tu v onu stranu hbitý spěch
Zamířil Edvard k bitev slávě. A místo štěstí doufaného, Jak v snách je vídal mládí svého, Se zastkvěl na věnčené hlavě
Válečný vínek lavřinový, Když... v hrob jej kladly pažiťový... On vezdy otce pamětliv Byl slávě svého rodu živ,
Za vlasť a krále zbroj svou nesl, Za vlasť a krále v boji klesl... Tak mnohý rok juž uplynul, Co Edvard v boji zahynul.
A palác dosuď opuštěný Jezerních vlnek myjí pěny. Tu na stupněch mramorobílých Já hloubal v dumách zdivočilých,
A dumal v bolu ponořený Sluch maje k vlnám nachýlený. Tak ticho bylo, jak v tu dobu, Když Edvard spěl svou pro nevěstu;
Že slyšeť bylo tajných zvěstů, Jakoby dchnuly z lásky hrobů... Tu zefýr ustal vanouti; List v úmlk změnil hudbu svou;
A kos a slavík truchlivou Přestali píseň linouti. Hvězdy se sešly na blankytu, I Luna ploula v mřivém svitu:
Bylo tak ticho, mlčivo, Div že mé srdce touživo Nepuklo hlubým zastesknutím Přebolným přemožené hnutím.
Tu zahrál vánek přes vod pěny... A sluch můj slyší vytržený Tak sladkou píseň, pohnutlivou, Že k slzám notou hlubonyvou
Mne pohnula tím rozšveholem, Jenž vznášel se nad rosným dolem. Tu liljí vodních, lunosvitných, Jež houpaly se na blankytných
Těch vlnkách v kouzedlném reji, Bělostné davy sem tam spějí. Jak prý je jarní zefýr vanem Rozčechrá večer tajnočilým,
Tu v šepotu juž rozkochaném Zapějí zpěvem srdci milým, Tak sladkobolným, truchloznivým, Jak nejhlubší je strasti vzdech,
Když místo blaha, lásky dech Jen trýzně věstí lkáním divým. Ty lilje vodní, jež se z hloubi Ve blankyt sivý vzhůru pnou,
A vlny bílým květem vroubí, Prý Eveliny dechy jsou. A když ty lilje šepotají A tklivé vůkol písně lkají,
Toť Eveliny naříkání Prý z hrobu vane v povzdychání. Ta věsť se darmo vyvracuje; Lid přece vždy si vypravuje,
Když růžné jaro zavítá, Že na místě, kde sivá pěna Na vlnách v kvítí prosvitá, Spočívá dívka utopená...
Cookies on Poetry Cove