Dvakráte jaro z říší zory Na toho kraje vzešlo hory, Kde jezerních se, modrých toků Šumící pruhy jeví oku.
Tu Edvard navštívil ten kraj, Ten nebeský kdys mládí ráj, Kde všecka rozkoš jeho vznikla, Kde život jeho zvrácen byl...
Však když svůj krok sem uchýlil: Tu ňadra jeho strastím zvyklá A otupělá hryzem bolů, Ve srdce schladlém, mrtvém dolu
Ni milých, slastných vzpomínek Víc nečila mdlý účinek. Čirá noc žalu vojevodí Tam city kdysi plamennými,
V níž málo kdy se úsměvnými Paprsky slasti zásvit rodí. Tak na severu noci temna Zapouzí jižní svitný den,
By křídla střela přetajemná K většímu uděšení jen.13) To srdce stejně klidno bylo, I když bol neb slasť pocítilo;
A nedojemné blaha, hoře, Vždy bez hnutí, jak mrtvé moře, Nad nímž nadarmo v růžném máji Milostné zory duhy hrají.14)
A když i cit snad k výronu Skrz oka truchlou záclonu Si klestil průchod žalostivý: Tu v toku zmrzlý utkví v oku
A ztaje nazpět v kalném moku V ten srdce příbyt přetruchlivý. Tak zášť i láska v nevýslovnou Se jedno bídu měnila,
Jež příliv, odliv nečila Jak počnouc, zůstanouc vždy rovnou... A když k palácu blíže jel: Tu k valným síním, k belvederu,
I k místu slastí, ku jezeru Zrak jeho dumný, zprahlý spěl: Však tam vše mrtvo... bez hnutí... Jak v věčném odpočinutí...
Tu sklonil hlavu k prsoum svým, Ulehčil vzruchu vnitřnímu To řevem ažaž strašlivým, Že maně slúchajícímu
By krve tok se srazil v led, By nikdy víc nekroužil zpět...
Cookies on Poetry Cove