A hrabě Alfons?... Bledý stál
U sloupův bílých na tarasu.
Levicí v hrozném bolu rval
To siné stříbro svojich vlasů.
A pravice ta v drhavých
Se třásla křečech svíravých,
Jak ze sebe by zdrvělá;
A tiskem pevným držela
Doposuď smrtonosnou zbraň,
Jež přes jezera sivou pláň
Hrot smrti vrhla krutým pádem
Ach! v ňader sladkých kolíbání.
Ta ňadra, ježto k zulíbání
Tím překynoucím, měkkým skladem
Tak znyle něhou sladkou zvala:
Ta ňadra více nedýchala...
A otec sám ten skonal čin;
Ač ruka tamto nemířila.
Však kdyby cíl dostihla byla,
Po němž se ruky chýlil kyn:
Dvě duše byl by jediný,
Ve hněvu ráz ten zločinný
Vyloudil z dvou milostných těl;
Neb v milci život děvy tkvěl...
Když stráží ze snův probuzen
Skrz dcery kobku vyběh’ ven;
Po ní svůj žaslý vrhav hled,
Tu neuzřel, leč zmatný sled,
Jejž útěk její zůstavil,
Ha! útěk s oním milánem,
(Tak komorné žas vypravil)
Jejž stíhal v vzteku skrývaném:
Tu kletbou stížil prchlou děvu
A v nezkroceně divém hněvu
Chtěl, by zplatila smrtí hřích,
Že směla povinností svých
K starému otci zapomníti
A přezradně jej opustiti...
A teď, když strašnou náhodou
Zavraždiv vlastní dceru svou,
To, co chtěl v hněvu, vykonal:
Teď šílil... plakal... srdce rval...
Vše darmo; víc k novému žití
Umrlou nemoh’ probuditi...
Tak stár’ (jak schází vetchý kmen,
Když usadiv se na kořen
Červ hryzavý svým zhubným ruchem)
Svým tělem mrtev, živ jen duchem...