Noc těkala... a všecek ruch Kolem palácu klesl v spánek... Jen kdysi větru bdilý vánek Zahoural jako noční duch!
Stráž hbitším krokem sladký sen S svých víček zaháněla jen; Však u jezera dřímavého Nebloudí kročej strážce mdlého.
Tam ticho bylo jako v hrobě, Že Edvard tluky srdce cítil Dvojnásob divě vířiť v sobě, Anť neklid k proudění je nítil.
Tu k palácu svůj vrací zrak, Jejž vodil po jezera pláni; A netrpělivosti mrak Se na vysoké čelo sklání,
Že dlouho mešká Evelina A, že juž čas, snad zapomíná. Tu rázem v blízké komnatě Se slabé světlo ve zlatě
A sem tam mřivým svitem houpá, A hned se za stín lehký kryje; Toť její chrámek posvátný je, Veňž její nožka právě vstoupá.
„O pojď! juž pojď! ty jedno milá V mou vřelou náruč nedočkavou, By’s ji leč s tváří usmívavou A na krátko jen opustila..."
Tak šeptal Edvard; teplý vánek Ta slova ukolíbá v spánek, Že řečena jsou neplatně. Tu v nedočkání přechvatně
Tím sloupím Edvard k oknu pílí, A stane... stojí mnohou chvíli; A zří a zíra nepřetrhem Upoután sladkožhoucím vztrhem.
On zírá v chrámek lásky vroucí, Kde jeho milá prodlívala, Kde v dálku naň si vzpomínala A po něm lkala v touhách mroucí.
Jak tajnou mocí, vše ovíval Tak milý, luzný pořádek: Že každé věci sterý vděk Objeviv, všady přec se skrýval.
Ten svíží divan, kde spočívá Bezzvuká nyní cithera, Z níž v touhách mnohá přetruchlivá Kdys píseň zněla s večera;
Ten stolek bílomramorový, Kde kniha otevřená hoví, V níž vylíčena láska jest A všecka miloluzná věsť,
Jíž Heloise-a s Abelard-em S tím vřelých citův žhoucím žárem K roznícení a lásce žijí; 12) A jiné knihy se všemi
Milými rovně písněmi, (Jež dlouho věkův nepomijí) Na běle tomto rozložené; Těch obrazův pak ve změnách
Ty krásné barvy, drahocenné, Jež ve významu na stěnách Visí milostně uřaděné; A sošek milé rozstavení,
V němž hlubý smysl všad se jeví; Pak slastné lůže sladké děvy, Jež v stkvoucím liljí rozpučení Jak sněžný padol zrakům kyne,
Kryjíc se na pol v svitném stínu Hedbávných záclon baldachýnu, Jenž kol tím tajnější čar line: To v rozkoši on vidí vše,
A vírnou slastí srdce vře, Že to vše proň opustí ráda, Že štěstí své v moc jeho skládá...
Cookies on Poetry Cove