A druhý, tklivý vzkřik se vzňal, Že stokrát zavzněl v slujích skal, A zněl a zněl tou modrou dálí, Až zvuky jeho dokonaly.
Toť vzkřik Edvardův... divá zvěna Ach! toho posledního zvuku, Jímž duše děvy odnešena K nebi v posledním srdce tuku...
V té samé chvíli divé vody Edvarda jaly v sivé brody, Jež nad hlavou mu v hluku bijí; A dlouho jej v svém lůně kryjí,
Až konečně se objeví Bledý jak smrť a bez děvy... Obvyklý proud krev sražená V té době sbíhať zapomněla;
A žití jiskra zdržená Sotva se v oku shaslém chvěla, Když v loď jej bezduchého kladly. Ty růže v tvářích rázem svadly;
Na bledé čelo vlhký vlas, Jak sivý mrak na Luny jas, V divokém padal nepořádku Svou zdobnosť ztrativ v onom zmatku.
Jen rukou diký křeč mu hrál, Jak by snad v tom snu smrti rovném, Chvěje se v žasu nevýslovném Za někým rámě rozstíral...
Za krátkou dobu druhý břeh Zastavil letné loďky spěch; A když Edvarda vyložily, První se znaky objevily
Života jeho nešťastného, Jenž bezděky se vracel v tělo, By srdce puklé hořem mřelo, Až do skonání neblahého,
Když síla žil všech uprachniví, A tělo v troud se změní sivý...
Cookies on Poetry Cove