A dosuď Luny sladké světlo
Na rosné údolí nevzletlo;
Ten samý v nebi plane svit:
Bez ruchu tane krajem klid.
A vlna sivá zašplouná-li,
To jenom loďky levným ruchem,
Jež k palácu spěch řídí z dáli.
Juž stanula na stupni suchém,
By v svoje lůno sladké břímě
Lichotně jala v ochranu.
Ty plachty větru v půvanu,
Jenž nad vlnami polo dříme
A napolo se budí v listí,
Se dmou jak sivá křídla káně,
Když vzletne nad vod siné pláně
A vzduchem modrým zašelistí.
Juž loďka k sloupům dorazila;
A průčelím se položila
Na stupně pěnou kolíbané;
A vlny veslem rozčechrané
Utichnou v úmlk dřívější,
V nějž větru van je konejší.
Tu Edvard (neboť on to byl,
Jenž s loďkou onou přikvapil)
Vystoupil na břeh smělým krokem...
Okamžik postál... lehkým skokem
Pak přes stupně se vyšinuv
Juž za sloupcem se bílým skryl.
A hustý plášť pak rozvinuv
Svou skrytou dýku vyložil.
Tak čekal k boji odhodlaný
Na srdce svého pěstenku;
Buď ztratiť za ni život vzdaný,
Buď líbati chtěl milenku,
A žhoucně k sobě tisknouť tělo,
Jež po rukou se jeho chvělo.