Ustoupil modré noci den. A nad palácem mramorovým Svá křídla rozstřel tichý sen. Noc temnočirá purpurovým
Tam ku západu zásvitem I planoucím hvězd prokmitem, Na polo ve tmách osvětlena, V den šerý tála proměněna.
Nad modrou vlnou jezerní Rozlil se poklid večerní; A jenom polo zdušeně V tak truchložalné proměně
Se rozléhalo vod šumání, Jakoby pělo o skonání. Jak ze snův divých zlý přízrak Na nebi sem tam prchal mrak,
A stínem hvězdy zakrýval, Jejichž se lesk jak ze závoje Skrz průhled sivý prorýval Taje a jevě světlo svoje.
A za pahorky sinavými M’hou stříbrnou juž vroubenými Dnes ještě Luna unylá Se hvězdám neobjevila.
Dřímotné její světlo dnes Nevábí k sladkým slibům milých; Jen hvězdek zlatých, reječilých Na nebi odbývá se ples.
I táhlé zpěvy kosův nyvých Juž umlkaly v tonech mřivých, Poslední změny akordův Se slastně lily v hymny svaté,
Jimiž slavíkův touhy vzňaté Se kolíbaly v libosť snův. I zefýr ustal s vonnou růží V milostných hrách juž laškovati
A liboval si v listkův lůži Přeluznovabném spočívati, Či noci sladké tiché slasti Na ňadrách lilje požívať,
By s rána dále v šíré vlasti Moh’ opojený putovať. Tak ticho bylo... ani ruchu... Že skoro hudba kruhův hvězd,
Ta tajná nebes dalných věsť K přežádoucímu zněla sluchu. Tak slavný tanul dolem klid; Tak průzračně plál nebe svit,
Že blankytem juž zpitý zrak Moh’ božské trůny viděti, Jež v jasné noci podletí Ve výších nese hvězdný mrak!...
Cookies on Poetry Cove