Hluboké touhy kouzlo dchnuté Z jejího srdce vyplynuté Bytostí její celou vane; A hostíc ve sladký se vzhled
Milostný zůstavuje sled, Když v unylosti měkké plane Ve tváři, v oku, v celém těle Tak milosladce zadumněle,
Že touha zdá se v rozkochané Bytosti její vtělena A v úděl duše změněna. A když tak blouzní, ukochaná
Sny těmi slastí budoucích: Tu náplň citův netřímaná Se prýští v slzách kanoucích. Neb vzpomíná dob předešlých všech,
Kde záští hořel její dech, Jíž hrdá ňadra planula Proti rodákům Edvardovým. Však ta zášť nyní minula...
Ta nahražena citem novým, Vroucnějším, sladším, plným žáru, Jenž srdce milou mocí tráví, A každý jiný cit v něm dáví
A netratí, ba roste v háru. Již dřív jí byli nepřátelé, Ty miluje teď ona vřele, Že druhové jsou milencovi.
Kéž sladce šveholnými slovy By všecek divoprudký hněv Z otcových ňader vypudila: Jak ráda prolivši svou krev
By v jeho srdci vybudila Jemnějších citův družné chvění A přiměla jej ku smíření! Přemarna byla její snaha;
Neb hrabě v divém podezření Vidí jak smýšlení své mění, Jak v ráz teď za cizího vraha Dceř jeho přimlouvá se v pláči
A nevědouc tak více značí Než jasněji se říci zdráhá. A když jí ondy oznámil Tu pevnou vůli srdce svého,
Že, kdo jme drze vetřelého Jsa rozkazu povolně čil, Juž tomu ruka odměnou Její jest slavně přirčenou:
Tu div že život v smrtném dchnutí Nevypustila omdlená, Ač svolila tak zmatená, Jak by duch její v pominutí.
Že příčinou té změny jest Láska, již tajně v srdci strádá, Komorné i hned jistá věsť Na dotaz otci tož dokládá.
On darmo pátrá v stkvělé řadě Svých hrdých přívržencův četných, Kdo učaroval její vnadě, Že hyne lásky v trýzních vznětných...
Proč však své strasti tajila? Nedlouho teprv jevila Se změna tato v jejím zjevu. Snad žeby srdce láskou tknuté
Vědomo spolu viny kruté Se otcovského bálo hněvu!... Proč tož?... Od oné prchlé chvíle, Když objevil se vyhnanec:
V noc pozdní hoří kahanec Ve chrámku tichém děvy bdilé. Snad žeby noci v šerém temně Ti milenci se vídali?...
A za den dlouhý povzájemně Pak sliby vroucí střídali?... Snad že by... ten sám smrti syn Úkrytný hledal noci stín,
By kochal dceru nepřítele?... Ha! byť cíl dávné pomsty vřelé Snad dcera, vlastní jeho dítě, Uchrániť od záhuby skryté
V rozmarné svojí lásce chtěla, By jeho zášť se otupěla: Tu rač by dýku břitkou vrazil V kynoucí ňadra sladké děvy,
Než zralý pomsty plod by zkazil A smířil neskrotlivé hněvy!...
Cookies on Poetry Cove