Samotna děva v kobě stkvostné V snách rozkošných se kochala, A dlouho ještě dumala V té vznícenosti přeblahostné.
Ten její stkvěl se krásný byt Jak fantasie milý zámek, Jejž láska mění v slastí chrámek. Ze zlaté lampy slabý svit
V to světlo denní vylívaný A nyvomřivě kolíbaný V její ach! rozkochanou tvář Svou bledošerou line zář.
Ta zefýru hry nedbá milé, Jenž vrývá se v vlas rozpustile A zakochav se dívčiny V ty kadeřavé tkaniny,
Tak jemno-měkké jak hedbáví, Vždy novým k nim se dechem vine A odchvátiv v nich opět baví, By počal z nova ty hry kynné.
U okna zadumaná sedí, Skrz mříže břečťanové hledí Na vod šumících hladinu A dále v mživou krajinu,
Nad níž se bílé páry dmou A lemují báň blankytnou. V tom oku jejím dumně-snivém, Tak smělém a tak sladkonyvém,
V němž vdechnuta je milosť hvězd, Co svatších slastí tajná věsť; V němž lásky úpal v outlosti Hned splývá s duše cudností:
V tom oka zření temnosvitně Jeví se stopy tužeb mroucích, Jež plují v snách milokvětoucích, Jak barvy hrají v duze třpytné.
Ta rozkošná tvář v bělu vzkvítá Jak bílá růže za rána, V níž zory zář na polo skryta, Na polo v nachu koupana,
Svou tajnou něhu v plameni Mizícím proudem temení. A polomřivé usmání I přes tvář milou přeletá;
Tu mine, tam zas vykvětá V milostně sladkém střídání. A ňadra svíží v utajených A přec tak milo objevených
Se kouzlech v jemném kolíbání, Jak lilje v zefýrovu vání Lehounce, luzně, sladce dmou; A sotva hlubou něhou svou
Ve mroucím hybu dýchají. Tak sotva zjeví podtají, Co pod pahorky sněžnými Horoucím žárem v srdci žije,
Jež touhami se řevnými Prozrazuje a mile kryje. A když rukama přeoutlýma V bělu a nachu vzkvítavýma
Těch sladkých ňader tiší ruch Je na kříž kladouc na ten sníh: To jakby dvou se jarních duh Nad sněžným dolem rozlil smích,
Když ztichl přechvat bouří zlých. Tak milostný je děvy zjev, Jak první lásky slastný směv, Když celý svět blahostné snění
V ráj dosuď netušený mění!...
Cookies on Poetry Cove