Samotna v komnatě své dlela
Ve sladkých dumách zhloubena,
A sama děva nevěděla
Jak naprosto je změněna.
Vše, jež v snách zří, je drahý milý;
Myšlénka každá v život čilý
Ze hloubi duše vzkříšená,
Juž v slastnou touhu svoje vání
Lahodnomile měnila,
A v sladkozdílném vzpomínání
S jeho se duší snoubila.
Tu zaplál slunce východ právě
A v duhový déšť milohravě
Svou clonu rozlil svitnoranní,
A milých růží rozkvětání
V tvář bledou děvy nasypal,
Že odblesk její zorou plál.
Kdo by v tom sladkém okamžení
Byl nazřel v krásnou onu tvář,
A viděl svaté zanícení
Kouzlící v líce žasnou zář;
Kdo jejich tahy prochvívané
Milostnou touhou v nyvém hrání;
Kdo uzřel oko rozkochané
Ve hvězdném ráje usmívání,
Jímž slasť se v srdci rozklene:
Kdo v tváři, v oku rozlitou
Juž celou duši neskrytou
V prostotě luzně milené:
Jak by se tu nezachvěl celý
Vší rozkoší blahostných citů,
Jež jihnou v srdce chladném skrytu
A v záchvat přejdou vzplamenělý!?...
Ten vidí z nitra tajemného
Vyniklou půli srdce svého,
Tu měkčí, mile jemnější,
A děvy nejmilostnější
Zas v bytosť sladce přenešenou,
V níž nalézá ji opět z nova,
Ač sobě jemně odcizenou.
Tu sám překvapen z sebe stojí,
Že tolik něhy v duši chová,
Že žije v nejoutlejším spoji
S milostným údělem své děvy.
Tak Evelina v tváři svojí
Milence bytosť celou jeví,
A v nevinnosti sladké neví,
Že jeho život ve svém kojí!...