Noc temná bez hvězd prosvítání Na smutný dol se náhle sklání. Tam za horami sivé mraky Se objevují – bouře znaky.
Je mrtvé ticho... ptákův zpěv I umlk’ v bouře předtušení. Celý ten rozkošný kraj mění Svou leposť milou v divý zjev.
A v pozdní večer Evelina, Když bouř se vzdýmá vodami, Na milce zas se rozpomíná Sladkými nyjíc touhami.
Tu rozmysl ji pojme dumný, Že sama dá mu znamení, Že čeká naň v roztoužení, Ač bouří krajem vítr šumný.
Teď bezpečen by v rychlém spěchu K ní mohl plaviť přes jezero, Anť dolem leží temné šero A stráž si hledá krytnou střechu.
A než okamžik uplyne, Juž – znamení to zákynné – Zableskne zásvit s belvederu. Vzdor bouři v dál se po jezeru
Rozkmitne v žárném vzplanutí, By znikl v náhlém shasnutí. A z temné dálky táhlý vzkřik Se mísí ve vln dunění.
A sotva mizne okamžik: Tu v plápolavém záření Juž světlo chvatné větrem divým Na druhém břehu zaplane,
Odpověď milou svitem mživým Dadouc milence kochané. A jako spěje v bouři lité, Ve vášni málo ostražité
Přes Helly proudy milek drahý Ach! láskou divou přeneblahý, Když v zásvitu věž zářivá Jej k milosti hrám vyzývá: 11)
Tak Edvard dlouho vzdálený Pospíchá loďkou lehkou k břehu, Skuď svit mu kynul milený Osvědčující lásky něhu.
Na stupněch vlnou opěněných, V té noční bouři opuštěných, Kde ani stráž víc nebaví: Svou letnou loďku zastaví.
A smělým skokem k drahému Dostoupí místu tajnému, Kde čeká v sladkých touhách milá. Ta příchod jeho netušila:
Neb v okamžik, když vichr stanul, Tou písní z srdce bol jí vanul: Vlní se jezero v bouření divém, Luna i uhasla ve mraku sivém:
V dáli dlí můj milek ach! v žalu svém! Zavítej v náruč, ty miloušku drahý, Ke mně jen na krátký okamžik blahý Utišit bouři tu ve srdci mém!
Za tebou plavila bych vlnou pěnnou, S touhou jen po tobě rozplameněnou, V náruči líbala sladký tvůj ret. Bez tebe žiju jak umrlá v hrobě,
Bez tebe tichou jen smrť přeju sobě, S tebou mi rájem ten daleký svět. Neste mu, větry, mou žalostnou píseň, Zjevte mu lásku mou, zjevte mou tíseň:
Že po něm toužím a linu svůj vzdech! Pojď juž! ó pojdi, sic umru tím žalem, Sic ztrávená zahynu neskrotným palem: Urychli ten svůj ach! zdlouhavý spěch!
Tak hluboko se zadumala Ta děva tužná ve svůj žal, Že milý švehol nevnímala, Jímž sladký ret k ní mile lkal.
Když probudil ji lásky zvuk Z těch zadumání slastných muk: Očím se věřiť vzpýrala, Že ve tvář milce zírala.
A sotva že vzkřik pohnutí Ve slastném stiskla leknutí, By tajemství to nezradila Ta její radosť zdivočilá.
Hned nutkala se k pokoji – A v divotužném opoji Juž k tomu šeptmo šveholila, Po němž před chvílí sladce nyla,
Zapomníc srdce na boly A jejich kruté zápoly. Tu v jeho zrak své noří zraky Chtíc vlíti celou duši svou
Tím hledem v jeho touživou. A slastné tísně slzné znaky, Ty průvodkyně touhy sladké A sestry něhy blouznivé:
Ty Edvard v vznícenosti vrátké, V nedočkavosti ohnivé Svým plným okem chtivě ssál. Přesladká slova šepotal,
V nichž vše, co cítil, praveno, Anť dřív juž zrakem zjeveno, Co ústům říci nelze bylo. Tak srdce sotva vybouřilo
Ztonulé slasťmi shledání: Juž mřelo v sladkém zondání. V rozprávkách nyvých míjel čas: Každému citu lásky hlas
Propůjčil přízvuk tako milý, Že vespol sobě slúchali, I když juž mluviť přestali. I bouře hluk svůj zdivočilý
Juž v lásky hudbu změnila: Jim skutečnosť ta nemilá A v nivec splynul celý svět; Vždyť vším jen byli sobě sami.
A když ustoupil onen vznět Poklidu s jeho rozvahami, A slasť, záchvatu sladký plod, Teď v trpký přešla pelyněk:
Milostný mizeť počal vděk, Jenž záři vrhá na život Tak přelibou, tak duhosvitnou, A milohravou, luznotřpytnou,
Že kdo se shloubí v její čar, Juž věčně želí trpké změny, Když vidí, vzbuzen z roznícení, Že záchvatu juž schladl žár!...
Cookies on Poetry Cove